V poslední době slyším kolem sebe slovo “stres” skloňované ve všech pádech. Člověk, který není v práci ve stresu (nebo, jak se dnes česko-anglicky říká, “pod stresem”), je téměř bílou vránou. Podle aktuálních průzkumů se v České republice cítí asi třetina populace svojí prací stresována. V březnovém čísle časopisu HR forum mě zaujal článek věnovaný právě práci se stresem a také otázkám, jak firmy stresovou zátěž svých zaměstnanců řeší. Odpovědi potvrdily podezření, které jsem získala na základě své lektorské praxe: takovým zaměstnancům je třeba “koupit stresmenežment”.

Tedy, nic proti kurzům zvládání stresu - sama je dělám, čili jejich zavrhováním bych si řezala vlastní větev. Zároveň zcela souhlasím s myšlenkou, že naučit někoho rybařit je prozíravější než věnovat mu rybu - a naučit člověka nějaké dovednosti je rozhodně šťastnější než věci dělat za něj. V mnoha případech mi ale realizace kurzů zvládání stresu nebezpečně připomíná situaci, kdy kolemjdoucí neposkytne oběti autonehody nutnou první pomoc, ale decentně jí vloží do kapsy u saka vizitku svého oblíbeného praktického lékaře. Otázka totiž zní: Když mají být moji zaměstnanci víc v pohodě, pomůže jim jednorázový kurz stress managementu?

A odpověď? Rozhodně ne v takové míře, v jaké se očekává. V průběhu takového kurzu mohou účastníci reálně získat:

• přehled, které situace jsou pro ně stresující, a náměty, jak s nimi pracovat
• tipy na relaxační techniky použitelné jak aktuálně, tak dlouhodobě

Mnohdy ale bývá od kurzu (naivně) očekáváno, že si poté účastníci konečně přestanou stěžovat na nefunkční procesy a neprůchozí komunikační toky, které je dlouhodobě stresují (v takovém případě zadavateli doporučuji se probudit ze sna) a nebo že se z něj vrátí účastníci zrelaxovaní a šťastní. Pak je lepší ušetřit čas i peníze a koupit jim levnější a časově úspornější masáž. Spokojenější budou všichni - zaměstnanci, vedení i firemní konto.

"Není třeba nic měnit. Přežití není povinné," říká americký profesor William Deming - a naznačuje tak, že jednou za čas přijde ta správná chvíle pro změnu.

V portfoliu kurzů se nově objevil kurz zaměřený na virtuální týmy - určený všem těm, kteří se se svými týmovými kolegy příliš nevídají (a míním tím i ty, kteří jednoduše jen sedí v kancelářích v rozdílných patrech téže budovy). Novým přírůstkem je také kurz vizuální komunikace pro lektory a moderátory, který cílí především na techniky vizuálního sdělení prostřednictvím elektronických prezentací a obyčejného flip chartu. Součástí kurzu je i jednoduchá Wortmannova metoda kreslení, jejímž výsledkem jsou i figurky nově provázející tyto webové stránky.

Ti uvědomělejší z nás začali v poslední době projevovat zájem o kurzy písemné komunikace (nejbližší termín na jaře) a odpovědné firmy a instituce, které už nechtějí dál rozesílat podepsané smlouvi a potvrzené obědnávky, je v tom jen podporují. A i když vánoční stres pominul už před několika týdny, komu by se nehodilo mít všechno včas hotovo, ne?

Tak už se to zase blíží, noci se prodlužují a atmosféra je plná klidu a míru. Tedy vlastně byla by, nebýt mého nešťastného nápadu pořídit pár dárků v internetovém obchodě Mall.cz. Nejsem tam žádným nováčkem, už celkem vím, kde na webu kliknout i kam si při výdeji stoupnout do fronty. Tentokrát jsem ale z hromady objednaných věcí po bližším ohledání vytřídila dvě, které mým představám tak docela neodpovídaly (ono si to na těch webových stránkách člověk holt moc neosahá), a jala se využít svého práva spotřebitele tyhle produkty ve lhůtě 14 dnů vrátit.

Ve výdejním místě mě prodavači hned nasměrovali ke “specialistovi na vratky” (ehm...) a poslali mě do kanceláře skryté trochu stranou za dveřmi, které, jak mě specialista požádal, mám za sebou nechat otevřené. Nejspíš aby měl očité svědky, kdybych ho fyzicky napadla. Když jsem vylíčila svoji situaci, hbitě vyhledal v počítačovém systému moji objednávku a oznámil, že věci samozřejmě zpět přijme, nicméně zpět mi vrátí pouze částku uhrazenou hotově, nikoli tu část, kterou jsem zaplatila prostřednictvím voucherů. Za zboží v celkové hodnotě přes 1300 Kč mi tak bylo nabídnuto 141 Kč. Oznámila jsem, že s tímto výstupem nejsem zcela srozuměna, že vouchery, které jsem získala jako výhru, považuji rovněž za peníze, pouze jejich uplatnění je pro mě omezeno specificky na tento internetový obchod, a požádala ho, zda může navrhnout nějaké jiné řešení. Prý nemůže. Oceňuji, že mě opakovaně ujišťoval, že je mu to líto (zřejmě dopad interního školení zaměstnanců), do tvořivé nálady, jak z bryndy ven, se mi ho ale přivést nepovedlo. Začala jsem tedy tvořit já: V Mall.cz si stejně obratem ruky hodlám zakoupit stejné věci, jen v jiné kvalitě. Co mi tedy vrátit peníze opět formou voucherů, abych je mohla v internetovém obchodě znovu utratit? Tak to nejde. A co třeba strhnout mi tuhle částku přímo z další objednávky, kterou u Mall.cz záhy udělám? Tak to taky nejde. V poslední chvíli se ale v mladém muži vzedmul záchvěv kreativity a prohlásil: “Zkuste zavolat na naši zákaznickou linku! Oni vám sice peníze taky vrátit nesmějí, ale třeba pro vás vymyslí něco jiného - když jsou ty Vánoce...”

Slečna na zákaznické lince byla vstřícnost sama, volala po všech čertech i nadřízených, její závěr ovšem nakonec vyzněl zcela stejně: věci vrátit lze, peníze nazpět ovšem nikoliv, a to v žádné formě. Neudržela jsem se a zeptala se jí, co mám tedy podle ní dělat s věcmi, které se mi nehodí. Snížila trochu hlas a povídá: “Oficiálně vám k tomu samozřejmě nemůžu říct nic, ale soukromě vám poradím - zkuste to třeba prodat na Aukru.” Nojo, tak to dopadá, když mají tvůrčí zaměstnanci ruce svázané netvůrčím a rigidní systémem. Jediné, co při vší snaze dokážou, je ze zákazníka Mall.cz vyrobit zákazníka Aukra.cz.

Cožpak o to, zakoupený stativ je plně funkční, jen o trochu nešikovnější, než jsem si představovala - ale kameru i foťák na něj samozřejmě stavět můžu. Jenže z napáječky pro domácí mazlíčky dostává kočka psotník. Jó, to holt letos budou šťastné a veselé.

Připadá mi to zvláštní, ale narážím na tenhle argument opakovaně. Copak se člověk vážně může naučit jednat s ostatními jinak a líp? Kdepak, to nefunguje. Každý je takový, jaký je. Změnit se to nedá. Musí se s tím žít.

“Podívejte se, mně to nevykládejte, jak jednat s lidma. Já mám komunikaci zmáknutou. Ale vyjmenuju vám deset jinejch, co to potřebujou jak sůl!” Povědomé? S jakou rozkoší umíme poukázat na chyby ostatních a jak obtížné je najít v sobě aspoň malou trošku sebereflexe.

“Patnáct let jim nadávám - už si na to zvykli. Když teď přestanu, vždyť já před nima budu vypadat jako blbec!” Jednoduše jsme si jako dospěláci zvykli působit zkušeně. Ten tam je věk rozpadajících se báboviček na pískovišti a radost z toho, když se některá povede. Dospělí, rozumní lidé se přece zaměřují na výkon - a učení jako takové už mnohým z nich, bohužel, žádnou radost nepřináší.

- “Kdepak, žádný novoty zkoušet nebudu. Smáli by se mi.”
- “A co když se učíte třeba lyžovat? To se vám nesmějí?”
- “Já nejezdím na sjezdovce. Chodím na druhou stranu toho kopce a tam to zkouším, aby mě u toho nikdo neviděl.”
No, konečně trochu konstruktivní přístup! Pro příště tedy bude stačit vzít si poradu nebo hodnotící pohovor na druhou stranu kopce. Třeba se nakonec ukáže, že se s těmi sociálními dovednostmi člověka přece jen trochu pohnout dá.

Tak už se to provalilo. “Škola ubíjí kreativitu,” hřímá ve svém článku autor školou povinný - a jeho popis typické výukové hodiny skutečně stojí za přečtení.

Uvedený příspěvek mě přivedl hned na několik různých myšlenek: Předně, zmíněné téma samozřejmě není nové a není ani typicky české. Starší úvaha o kreativitě v americkém školství je k nahlédnutí například tady (a je zajímavá nejen po stránce obsahové, ale i formálně - Ken Robinson ukazuje, jak lze vystřihnout neotřelou a působivou prezentaci bez jediné pomůcky). Daleko více mi ale článek pomohl upamatovat se na mé osobní zkušenosti se školou, a ty mám k dispozici jak z pohledu ze školní lavice, tak z té druhé strany - od katedry (kde to taky vždycky není jednoduché).

Jako školačka/studentka jsem prošla zcela běžnými vzdělávacími institucemi, od mateřské školy až po univerzitní posluchárny, a za celou tu dobu si pamatuji jen 2 (slovy “dva”) učitele, kteří trávili vyučovací hodiny pouze a výhradně diktováním poznámek. Netvrdím, že s ostatními učiteli či profesory jsme v hodinách hráli týmové hry a soutěžili o zajímavé ceny, vždycky ale uvítali, když jsme se jako žáci či studenti zapojili do diskuse, zajímali se o věc, přicházeli s novými nápady. Takový styl výuky tedy považuji na českých školách za zcela standardní. Změnilo se od té doby něco? Nebo že bych byla měla na své pedagogy tak neuvěřitelné štěstí?

Zkušenosti z pozice vyučujícího pro mě získávají na zajímavosti postupem času, protože mohu porovnat přístup dospělých, se kterými se na svých kurzech setkávám nyní, a přístup studentů, které jsem měla možnost učit před časem. A srovnání může vyznít překvapivě: zatímco dospěláci s chutí malují plakáty, nechají si zavázat oči nebo po sobě nadšeně házejí plyšovou opicí, studenti (hovořím teď o těch vysokoškolských) se k podobným metodám stavěli značně rezervovaně a daleko spokojenější byli, když si mohli bezpečně usazení za stolem v klidu psát své poznámky.

Je tedy těžko soudit, zda kreativitu mladých lidí víc ubíjí nepružný vzdělávací systém, nebo je spíš na vině jejich vlastní pohodlnost a příjemný stereotyp. Autor článku jako dílčí řešení studentům doporučuje aspoň se na diktovaných poznámkách pořádně vyřádit, stylovat je, ilustrovat... Taky vás napadá, že zdaleka nejjednodušší by bylo prostě s učitelem otevřít diskusi a podebatovat, co si jako studující od vyučovacích hodin slibuji a jak se toto očekávání může protnout s jeho metodikou? Ani na tuto možnost autor nezapomněl - na takové řešení prý si ale troufnou jen ti nejodvážnější.