Před několika dny získal kurz komunikačních dovedností s prvky kreativity a flexibility akreditaci Ministerstva vnitra ČR. Kurz, který je zaměřen na kreativní hledání řešení standardních i neobvyklých komunikačních situací, je podle mě přínosný pro každého - tím spíše pro úředníky samosprávy, pro které je přímo akreditován. V rámci kurzu mají účastníci možnost vyzkoušet si vybrané komunikační nástroje, které jim usnadní vedení různých jednání, a naučí se také, jak rozvíjet kreativitu nejen sám/sama u sebe, ale podpořit její rozvoj i v celé instituci. Co si budeme namlouvat, tvář úřadu vytvářejí totiž v největší míře právě lidé, kteří v něm pracují.

Potěšilo mě, že se Ministerstvo rozhodlo tomuto kurzu akreditaci udělit - je to pro mě jasný vzkaz, že považuje za důležité rozvíjet kromě odborných znalostí úředníků také jejich umění komunikace s klienty. Lidé, kteří služby úřadů využívají, totiž v první řadě vnímají právě otevřený klientský přístup, vstřícnost a empatii. Jsem přesvědčena, že v úřadech, kde se vládní strategie klientské orientace a efektivity potká s ochotou a nadšením samotných úřednic a úředníků, je úspěch zaručen.

Před několika dny jsem se propracovala do řad hodnotitelů pro webový portál http://www.scuk.cz/, který se zaměřuje na hodnocení obchodů a restaurací. Není to zas tak těžké: stačí vyplnit přihlašovací dotazník a vytvořit pět recenzí, které ostatní, již zkušení a ověření hodnotitelé označí za publikovatelné. A v tom právě spočívá ten záludný háček - články, které podnik popisují jako dobrý, výjimečný, skvělý, nebo naopak špatný, mizerný či pod psa, prostě neprojdou. Pokud má hodnocení k něčemu sloužit, musí být především konkrétní. A silná stránka hodnotitele spočívá právě v tom, že dokáže na konkrétní věci poukázat a pojmenovat je.

Vzpomněla jsem si při té příležitosti, že do pozice hodnotitele se občas dostáváme všichni. Známí chtějí vědět, jaký byl ten či onen film nebo divadelní představení, kolegové zase, jak se jim dařilo při důležité schůzce, jíž jsme byli svědky. “Mně se to docela líbilo,” říkáváme - což možná potěší, ale informační hodnota takového vyjádření je přinejmenším sporná. Chce-li člověk skutečně něco posoudit, potom je třeba se zaměřit na konkrétní věci, své domněnky podložit, vyjádřit se co možná popisně, srozumitelně a jasně. Že je to samozřejmé a úplná legrace? Tak schválně, malý test: Jaký byl dnešní den? A “dobrý” se nepočítá.

Když už jsme se zastavili u toho zapomínání jmen, existuje spousta metod jejich zapamatování. Namátkou uvedu aspoň pár kroků, které se osvědčují mně osobně (a do patnácti lidí na kurzu fungují celkem spolehlivě).

Při loučení pak už budete přesně vědět, jak koho oslovit (jen si dobře rozmyslete, zda prozradíte i své mnemotechnické pomůcky...).

Zatímco mateřská škola na procházce je plná Aniček, Péťů a Kubíků (a dnes už také Vanesek a Klaudiek), v jistém věku se z lidí najednou stávají bezejmenní - maminky, tety, dědečkové - a v pracovním životě pak páni inženýři nebo paní ředitelky. Naše jména, na kterých si rodiče kdysi dali tolik záležet a která byla možná i tu a tam příčinou nějaké té rozepře, se kamsi ztrácejí. Přitom slyšet vlastní jméno je tak příjemná záležitost, nebo ne? A kolikrát denně je tedy slyšíte?

Čeština se jako jeden z malá jazyků může chlubit tím, že má dokonce zvláštní pád, který je pro oslovení určen (a který tak často, hlavně u příjmení, zanedbáváme a na své známé a kolegy voláme “pane Valeš” či “pane Mašek”, za což bychom ve škole byli bývali řádně vytaháni za uši). Ani to ale člověka nepřiměje, stejně se nakonec raději bez těch oslovení obejdeme. Někdy si zkoušíme hledat výmluvy, že si jména za žádnou cenu nepamatujeme - což nefunguje, protože dnes již jsou vyvinuty moderní technologie, jak si v takových situacích poradit (viz http://www.youtube.com/watch?v=IJuQ9EE03x0 - stačí se ráno prostě umýt!).

Naštěstí se ve společnosti prosazuje nová móda, kterou víc než vítám: v současnosti již totiž existují firmy, které oslovování jednoznačně podporují jednoduchou pomůckou - označením svých zaměstnanců jmenovkami. Člověk má hned lepší pocit, když ví, že na něj byl u pokladny dnes příjemný Václav (zatímco Jitce se vyhýbám - tváří se denodenně jako kakabus). A navíc - v pekárně teď můžete požádat o rohlíky třeba takto: “Dva sýrové. A vyberete mi prosím nějaké křupavější, Tomáši?” Zkoušeli jste to? Ještě ne? Vřele doporučuji - Tomáš se na vás totiž usměje. Vždycky.

Vítám vás na webových stránkách věnovaných vzdělávání a kurzům především z oblasti komunikace. Formou těchto novinek vám chci přinášet různé tipy, úvahy a náměty, a to nejen pro odborníky, jejichž profesí je vzdělávání a rozvoj lidí, ale pro všechny, kteří se čas od času nad svým chováním a jednáním zamýšlejí a zvažují, jak přispět k tomu, aby komunikace mezi lidmi nebyla pouze řečmi, ale skutečným sdělování, pochopením a porozuměním. Pokud se tedy někdy podivujete nad tím, kolik mezi lidmi vzniká nedorozumění, rádi se na problémy díváte trochu odjinud a máte chuť měnit sami sebe i věci kolem vás, jste na správném místě.