Tak už se to zase blíží, noci se prodlužují a atmosféra je plná klidu a míru. Tedy vlastně byla by, nebýt mého nešťastného nápadu pořídit pár dárků v internetovém obchodě Mall.cz. Nejsem tam žádným nováčkem, už celkem vím, kde na webu kliknout i kam si při výdeji stoupnout do fronty. Tentokrát jsem ale z hromady objednaných věcí po bližším ohledání vytřídila dvě, které mým představám tak docela neodpovídaly (ono si to na těch webových stránkách člověk holt moc neosahá), a jala se využít svého práva spotřebitele tyhle produkty ve lhůtě 14 dnů vrátit.

Ve výdejním místě mě prodavači hned nasměrovali ke “specialistovi na vratky” (ehm...) a poslali mě do kanceláře skryté trochu stranou za dveřmi, které, jak mě specialista požádal, mám za sebou nechat otevřené. Nejspíš aby měl očité svědky, kdybych ho fyzicky napadla. Když jsem vylíčila svoji situaci, hbitě vyhledal v počítačovém systému moji objednávku a oznámil, že věci samozřejmě zpět přijme, nicméně zpět mi vrátí pouze částku uhrazenou hotově, nikoli tu část, kterou jsem zaplatila prostřednictvím voucherů. Za zboží v celkové hodnotě přes 1300 Kč mi tak bylo nabídnuto 141 Kč. Oznámila jsem, že s tímto výstupem nejsem zcela srozuměna, že vouchery, které jsem získala jako výhru, považuji rovněž za peníze, pouze jejich uplatnění je pro mě omezeno specificky na tento internetový obchod, a požádala ho, zda může navrhnout nějaké jiné řešení. Prý nemůže. Oceňuji, že mě opakovaně ujišťoval, že je mu to líto (zřejmě dopad interního školení zaměstnanců), do tvořivé nálady, jak z bryndy ven, se mi ho ale přivést nepovedlo. Začala jsem tedy tvořit já: V Mall.cz si stejně obratem ruky hodlám zakoupit stejné věci, jen v jiné kvalitě. Co mi tedy vrátit peníze opět formou voucherů, abych je mohla v internetovém obchodě znovu utratit? Tak to nejde. A co třeba strhnout mi tuhle částku přímo z další objednávky, kterou u Mall.cz záhy udělám? Tak to taky nejde. V poslední chvíli se ale v mladém muži vzedmul záchvěv kreativity a prohlásil: “Zkuste zavolat na naši zákaznickou linku! Oni vám sice peníze taky vrátit nesmějí, ale třeba pro vás vymyslí něco jiného - když jsou ty Vánoce...”

Slečna na zákaznické lince byla vstřícnost sama, volala po všech čertech i nadřízených, její závěr ovšem nakonec vyzněl zcela stejně: věci vrátit lze, peníze nazpět ovšem nikoliv, a to v žádné formě. Neudržela jsem se a zeptala se jí, co mám tedy podle ní dělat s věcmi, které se mi nehodí. Snížila trochu hlas a povídá: “Oficiálně vám k tomu samozřejmě nemůžu říct nic, ale soukromě vám poradím - zkuste to třeba prodat na Aukru.” Nojo, tak to dopadá, když mají tvůrčí zaměstnanci ruce svázané netvůrčím a rigidní systémem. Jediné, co při vší snaze dokážou, je ze zákazníka Mall.cz vyrobit zákazníka Aukra.cz.

Cožpak o to, zakoupený stativ je plně funkční, jen o trochu nešikovnější, než jsem si představovala - ale kameru i foťák na něj samozřejmě stavět můžu. Jenže z napáječky pro domácí mazlíčky dostává kočka psotník. Jó, to holt letos budou šťastné a veselé.

Připadá mi to zvláštní, ale narážím na tenhle argument opakovaně. Copak se člověk vážně může naučit jednat s ostatními jinak a líp? Kdepak, to nefunguje. Každý je takový, jaký je. Změnit se to nedá. Musí se s tím žít.

“Podívejte se, mně to nevykládejte, jak jednat s lidma. Já mám komunikaci zmáknutou. Ale vyjmenuju vám deset jinejch, co to potřebujou jak sůl!” Povědomé? S jakou rozkoší umíme poukázat na chyby ostatních a jak obtížné je najít v sobě aspoň malou trošku sebereflexe.

“Patnáct let jim nadávám - už si na to zvykli. Když teď přestanu, vždyť já před nima budu vypadat jako blbec!” Jednoduše jsme si jako dospěláci zvykli působit zkušeně. Ten tam je věk rozpadajících se báboviček na pískovišti a radost z toho, když se některá povede. Dospělí, rozumní lidé se přece zaměřují na výkon - a učení jako takové už mnohým z nich, bohužel, žádnou radost nepřináší.

- “Kdepak, žádný novoty zkoušet nebudu. Smáli by se mi.”
- “A co když se učíte třeba lyžovat? To se vám nesmějí?”
- “Já nejezdím na sjezdovce. Chodím na druhou stranu toho kopce a tam to zkouším, aby mě u toho nikdo neviděl.”
No, konečně trochu konstruktivní přístup! Pro příště tedy bude stačit vzít si poradu nebo hodnotící pohovor na druhou stranu kopce. Třeba se nakonec ukáže, že se s těmi sociálními dovednostmi člověka přece jen trochu pohnout dá.

Tak už se to provalilo. “Škola ubíjí kreativitu,” hřímá ve svém článku autor školou povinný - a jeho popis typické výukové hodiny skutečně stojí za přečtení.

Uvedený příspěvek mě přivedl hned na několik různých myšlenek: Předně, zmíněné téma samozřejmě není nové a není ani typicky české. Starší úvaha o kreativitě v americkém školství je k nahlédnutí například tady (a je zajímavá nejen po stránce obsahové, ale i formálně - Ken Robinson ukazuje, jak lze vystřihnout neotřelou a působivou prezentaci bez jediné pomůcky). Daleko více mi ale článek pomohl upamatovat se na mé osobní zkušenosti se školou, a ty mám k dispozici jak z pohledu ze školní lavice, tak z té druhé strany - od katedry (kde to taky vždycky není jednoduché).

Jako školačka/studentka jsem prošla zcela běžnými vzdělávacími institucemi, od mateřské školy až po univerzitní posluchárny, a za celou tu dobu si pamatuji jen 2 (slovy “dva”) učitele, kteří trávili vyučovací hodiny pouze a výhradně diktováním poznámek. Netvrdím, že s ostatními učiteli či profesory jsme v hodinách hráli týmové hry a soutěžili o zajímavé ceny, vždycky ale uvítali, když jsme se jako žáci či studenti zapojili do diskuse, zajímali se o věc, přicházeli s novými nápady. Takový styl výuky tedy považuji na českých školách za zcela standardní. Změnilo se od té doby něco? Nebo že bych byla měla na své pedagogy tak neuvěřitelné štěstí?

Zkušenosti z pozice vyučujícího pro mě získávají na zajímavosti postupem času, protože mohu porovnat přístup dospělých, se kterými se na svých kurzech setkávám nyní, a přístup studentů, které jsem měla možnost učit před časem. A srovnání může vyznít překvapivě: zatímco dospěláci s chutí malují plakáty, nechají si zavázat oči nebo po sobě nadšeně házejí plyšovou opicí, studenti (hovořím teď o těch vysokoškolských) se k podobným metodám stavěli značně rezervovaně a daleko spokojenější byli, když si mohli bezpečně usazení za stolem v klidu psát své poznámky.

Je tedy těžko soudit, zda kreativitu mladých lidí víc ubíjí nepružný vzdělávací systém, nebo je spíš na vině jejich vlastní pohodlnost a příjemný stereotyp. Autor článku jako dílčí řešení studentům doporučuje aspoň se na diktovaných poznámkách pořádně vyřádit, stylovat je, ilustrovat... Taky vás napadá, že zdaleka nejjednodušší by bylo prostě s učitelem otevřít diskusi a podebatovat, co si jako studující od vyučovacích hodin slibuji a jak se toto očekávání může protnout s jeho metodikou? Ani na tuto možnost autor nezapomněl - na takové řešení prý si ale troufnou jen ti nejodvážnější.

Jak se tak blíží doba letních dovolených, člověk přemítá, jak si kde v minulých letech dobře odpočinul, jak se tam měl a jak se o něj starali. Mně nedávno vytanula na mysli vzpomínka z Řecka.

Kromě pořádně vyzrálých melounů a obchůdku s gyrosem na každém rohu si vzpomínám hlavně na to, že takový cizinec s mapou v ruce nikdy nezůstane na ulici dlouho sám. Přistoupí k němu někdo místní, brzy přivolá dalšího, ten dalšího, až se kolem turisty shlukne celý hlouček domácích a snaží se všemožně zjistit, co dotyčný ztracenec vlastně hledá a jak ho správně nasměrovat. Pamatuji si dokonce na celý autobus nadšených Řeků, kteří nám hlasem i rukama důrazně signalizovali, kdy ještě máme ve voze zůstat a kdy už je ta správná zastávka pro náš výstup. Když se jim podařilo nás na patřičném místě vyexpedovat, spokojeně týmově zamručeli a usmáli se na sebe navzájem.

Čas od času se mi ten zážitek znovu vybaví a vždycky pak přemýšlím, proč to vlastně dělali. Jazykový trénink to rozhodně nebyl a ani být nemohl, protože nikdo z našich tamějších náhodných průvodců nikdy nemluvil nijak jinak než řecky. Možná prostě byli pyšní na své kulturní dědictví a na to, že nám jej mohou ukázat. Spíš si ale myslím, že vycházeli z obecně platné pravdy, že dnes jsi v louži ty, zítra to mohu být já.

Předevčírem jsem na jedné pražské autobusové zastávce potkala mladý pár cestovatelů. Kromě mateřské ruštiny hovořila slečna i velmi slušně anglicky, přistupovala k lidem čekajícím na zastávce a všem pokládala stejnou, dobře srozumitelnou otázku: Jak do akvaparku? Ze strany dotazovaných se jí dostalo mnohého vrtění hlavou, krčení ramen a někdy taky pár kroků vzad na znamení, že dotyčný nechce být do celé situace nijak zatažen. Smutný pohled.

V té chvíli mi řecká vzpomínka vyplula z paměti velmi ostře a s několika otazníky: Jsme plašší než Řekové? Stydíme se víc za svoji jazykovou neznalost? Chceme cizincům některá místa raději zatajit? Nebo nám nedochází, že dnes jsi v louži ty, a kdo ví, co bude zítra...?

Kdo to nezažil, nepochopí. Laskaní horké vody, jemné šplouchání, jak vlnky narážejí do břehů, ticho, klid, nevtíravý odér síry a v pozadí jen nebe, hory a bambusový háj. Onsen. Japonské lázně, pro které se mi dere na jazyk namísto slova “koupel” daleko spíš “rituál”. I malí Japonečci v termálním jezírku zmlknou, tiše sedí po krk ve vodě, jak je pánbůh stvořil, a užívají si. V tomhle vodním vytržení člověk úplně cítí, jak horká voda odplavuje všechny bolesti, starosti a tíhu všedního dne.

Zatímco Asiaté pojímají lázně velmi decentně, až meditativně, euroamerická kultura je, nevím proč, transformovala na akvaparky. Ty sice nabízejí taky mokré zážitky, ale zcela jiného druhu: umělé vlny, adrenalinové skluzavky, nekonečné tobogány, cákání, šplíchání, čvachtání a tak vůbec. A protože do Japonska je to docela z ruky, rozhlížím se kolem sebe, dívám se a hledám svůj evropský onsen.

Když jsem vyškrtala Aquapalace a Babylon (ani jedno z uvedeného nenaplnilo moji představu vodní relaxace ani vzdáleně), začala jsem pošilhávat po zahraničí. Tropical Islands mě děsily svoji pompézností, nelákal mě ani Kurfürstenbad v Ambergu, od pradávna našimi západními sousedy zvaný “Tschechische Waschmaschine”. Zlákaly mě nakonec rakouské Therme Linsberg, slibující kousek asijského světa jen pár kroků za Vídní. Což o to, počet šplíchanců byl skutečně o poznání menší, uměřenost a vznešenost východních horkých koupelí se tu ale také zhmotnit nepodařilo.

A pak se to stalo. Potápím se do horké vody, vdechuji nezaměnitelnou sirnou vůni, přivírám oči a pak je zase otevírám, abych se zahleděla na zalesněný horský masiv na obzoru. Co na tom, že se voda nevlní v japonském termálním prameni, ale na břehu Novomlýnské nádrže? Co na tom, že člověk nevyhlíží na Kagošimu, ale na Pálavu? Zdá se, že první Evropani, kteří dobře pochopili princip japonských onsenů, jsou Jihomorávaci. Chvála jim.